Heřmaň

První písemná zmínka pochází z roku 1227. Dominantou vesnice je raně gotický kostelík sv. Jiljí. K jeho barokním úpravám došlo v letech 1717–1719. Po požáru v roce 1814 byl opraven.

Heřmaň je vesnice, původně městečko při řece Blanici. Uprostřed poměrně rozlehlé návsi stojí původně gotický kostel sv.Jiljí, jehož věž je zdaleka viditelná. Ve hřbitovní zdi je zasazen znak Vyšebrodské kapituly.

Heřmaň bývala kdysi městečkem. V roce 1640 byla velmi poničena švédským vojskem, že se stala pouhou vesnicí.
Roku 1433 byla Heřmaň, spolu se Štěticemi a Humňany v majetku Smila z Kremže. Od něho pak roku 1444 přešla v zástavu a potom v Školamajetek Oldřicha z Rožmberka a připojena ke hradu Zvíkovu. Sídlo Rožmberků bylo v Krumlově. Jejich erb můžeme najít z vnější strany hřbitovní zdi u kostela sv. Jiljí v Heřmani.
V roce 1508 je jako majitel jmenován Lev Malovec z Libějovic.Ten pak zboží prodal Kryštofu ze Švamberka, od jehož potomka Jana Viléma městečko Heřmaň koupilo město Písek, včetně okolních vesnic, za 10.000 kop grošů. V jeho majetku městečko zůstalo až do bitvy na Bílé hoře. O něm kronikářka píše: Tento dobrodruh ze Španěl byl pravou metlou zdejšímu okolí a snad nikdy nezkusil zdejší lid tolik, jako za něho. Když přišel k císařskému vojsku, neměl nic, a když umíral, byl jedním z nejbohatších v této zemi. U císaře počítal si dluh za vydržování vojska 110.000zl. Sám však vojsku nic nedal, nežli to, co kde lidem pobral. Za tento dluh odevzdal mu císař r. 1623 statky, zkonfiskované městu Písek. Tehdy byla i Heřmaň pod jeho mocí. (...) R. 1637 zemřel Huerta.

Správa celého panství píseckého byla pak odevzdána královským komisařům, kterým bylo císařskou resolucí rozkázáno, aby statky města Písku odprodali. V roce 1639 prodali tzv. rychtu heřmaňskou hrabatům z Merode a tito ji roku 1640 prodali Mikuláši Diviši Radkovci z Mirovic. Později se všechny čtyři dvory na farní osadě heřmaňské, totiž Humňany, Dvorce, ve Skalách a Budičovicích, staly majetkem Adolfa ze Schwarzenbergu.

Když pak roku 1850 byl zrušen poměr mezi poddanými a vrchností, stala se Heřmaň samostatnou místní obcí katastrální, takže se v záležitostech politických stala podřízenou okresnímu úřadu píseckému, v záležitostech právních, soudních a finančních okresnímu soudu a bernímu úřadu ve Vodňanech.

V roce 1934, kdy se počínají zápisy do obecní kroniky, čítá Heřmaň 13 rolníků, 21 chalupníků a 60 domkářů. Mimo to zde byly 3 smíšené obchody, jeden střižní obchod, tři řezníci, dva hostince, jeden pekař, jeden holič, dva krejčí, dva obuvníci, dva sedláři, jeden kovář, jeden kolář, jeden truhlář atd. K farní osadě heřmaňské patřily tehdy také Ražice, Štětice, Skály, Budičovice a Sedliště.

 Do první světové války narukovalo podle obecní kroniky celkem 63 občanů, z nichž jich 18 padlo.

Na schůzi obecního zastupitelstva v Heřmani dne 2. listopadu byl přijat návrh, aby padlým vojínům ve světové válce pro trvalou památku byl postaven uprostřed návsi kamenný pomník, na němž by byla vyryta zlatým písmem jména všech padlých ze zdejší obce.

Práce byla zadána kamenické firmě Petr Kasa z Protivína. Pomník byl dostavěn a odhalen v roce 1920.
 

Druhá světová válka započala pro obec Heřmaň všeobecnou mobilisací. Ta byla vyhlášena na vývěsních tabulích.

Z Heřmaně narukovalo v době této mobilisace 31 občanů. Téhož dne oznámil obecní úřad, že naše obec má dodat čtyři páry koní s postroji a vozy do Putimi k přepravě vojenského materiálu. V neděli odváželi tito koně válečný materiál z Purkartic u Písku do Putimi, odkud byl dále přepravován na hranice. Koně i povozy byly vráceny ještě v neděli večer. Avšak hned druhý den v pondělí museli všichni hospodáři předvést i nezaevidované koně k odvodu do Písku. Tam byli odvedeni všichni koně, kteří byli jen trochu způsobilí k práci. V obecní kronice se píše: Smutná byla doba setí, vybírání bramborů, když se pracovalo téměř bez potahů. Hospodáři, kterým zbyl aspoň 1 kůň, vypomáhali ochotně druhým.

16. února 1945 přijel první transport Němců - uprchlíků, pro které už předem z nařízení okresního úřadu byly vyklizena škola. První transport čítal 131 Němců. Později přicházeli další uprchlíci, takže zde muselo být ubytováno asi 200 Němců. V obecní kronice se píše: Že se fronty stále přibližují, to bylo možno pozorovat na větší činnosti amerických a anglických letadel. 25. března byly podniknuty nálety na Budějovice, Protivín a Ražice. Od té doby nebylo dne kdyby se neobjevili hloubkoví letci přepadávající vlaky nebo samotné lokomotivy. Také bombardovací letadla se často objevovala a v lese u heřmaňské zastávky shodila celou dávku tříštivých bomb. (...) Každý už věděl, že je konec války, která skončila právě u nás, v našem okolí se sešly východní armády se západními, naše obec ležela na této čáře. (...) Němečtí uprchlíci, ubytovaní ve škole, byli ze shluku květnových událostí zoufalí. I ti nejpyšnější nacisté, když uviděli československou vlajku 5. května, dostali strach. Byla u nich vykonána prohlídka a pak dostali příkaz, aby do dvou hodin opustili obec. Sami se vydali směrem na bavorské hranice. Tento neslavný průvod se vydal do vrchu na Štětice, s vozíčky, s ranci, s malými dětmi na rukou, pospíchal, neboť se doslechli, že se blíží Rudá armáda. Tak byla 8. května škola od Němců vyklizena.

Rudá armáda přijela do obce ve čtvrtek 10. května 1945, zrovna když se řadil slavnostní průvod. Téhož dne později přijeli také Američané ve dvou obrněných vozech.

Samospráva v době II. světové války

Počátkem roku 1940 nastává změna na obecním úřadě. Dosavadní starosta Adolf Hovorka, rolník z Heřmaně čp. 25, ačkoli jeho funkční období ještě neskončilo, se úřadu vzdal a za něj vedl obec jeho náměstek Václav Jarolímek. Později byl zvolen starostou Václav Jezl, rolník z Heřmaně čp. 1. Ten rezignoval v roce 1944 ze zdravotních důvodů, po něm pokračoval Karel Hauser, hospodářský správce, který v tomto těžkém období nakonec funkci přijal.

Obecní kronika

V říjnu 1940 na příkaz ministerstva školství a osvěty byla většina pamětních knih zaslána okresním úřadům a jimi do archivů. Tím obecní kronikářství převážnou měrou ustalo. V Heřmani byly zápisy do obecní kroniky obnoveny až v roce 1949, kdy se novým kronikářem stal Josef Soukup.

Fotografie nám zaslal Miroslav Pikous, selske.baroko@seznam.cz