Suchdol nad Lužnicí

Město Suchdol nad Lužnicí se nachází na hranici území, které dnes bývá českou veřejností nazýváno Vitorazsko či České Vitorazsko. Název oblasti se odvozuje od města Weitra (česky Vitorazy), které leží v Dolních Rakousích. První zmínky o osadě na území dnešního Suchdola nad Lužnicí se objevili ve 12. století v souvislosti s tzv.„ Vitorazskou stezkou“. Podle pověsti, vzniklé v Čechách ovšem až v době romantismu na počátku 19. století, bylo Vitorazsko původně lénem koruny české a většina osad byla založena Slovany. O slovanském osídlení v našem regionu máme první zprávy z roku 827, kdy na odvrácené straně Novohradských hor,nad řekou Lužnicí , sídlil na kamenném hradě pojmenovaném po sobě nezávislý slovanský kmenový kníže Vitorad . Vládl knížectví, které sahalo na jihu snad až k Dunaji, na severu mělo kopírovat přibližně dnešní česko-rakouskou hranici. Podle jiné verze to byla rozsáhlá oblast sousedicí s některým dalším slovanským kmenem, usídleným v povodí Rakouské Dyje. Časově se tato historie kryje se vznikem Velkomoravské říše. Později byl údajně Němci hrad přejmenován na Weitru. Po Vitoradově smrti se podle legendy knížectví prý zmocnili němečtí kolonisté a celou oblast připojili k středověké německé říši. Od doby vzniku této pověsti bylo pak českými vlastenci označováno jako Vitorazsko území celého severního Rakouska okolo města Weitra .
Jiná ( a zřejmě správná ) verze popisuje minulost „Českého Vitorazska“ asi tak, že až do 12. století byla tato oblast a s ní sousedící dolnorakouské území, osídlena velmi řídce a nepatřila žádnému státu. Kam oko dohlédlo rostl les, který se ve starých pramenech objevuje pod jménem „silva nortica“, to znamená „severní les“. Les to byl skutečně ohromný, sahal původně od Dunaje až takřka po střední Čechy. Někde jeho ideálním prostředkem vedla spíše než rakousko-česká zemská hranice jakási přesně vymezená zóna, oddělující od sebe sféry vlivu českého knížete Soběslava II. a rakouského vévody Jindřicha II. Jinými slovy, český kníže i rakouský vévoda vládli pouze tam, kde žili lidé, tedy na již kolonizovaném území a jejich moc sahala pouze k hranici neprostupného lesa. Tam jejich přímá vláda končila, ale ještě si osobovali právo na ideální polovinu toho neprostupného lesa. Kam přesně měla sahat jejich ideální polovina, dnes bychom řekli zóna vlivu, to ale nevěděli ani oni sami. Hranice se totiž neustále měnily postupnou kolonizací na obou stranách, a protože v té době neexistovaly žádné mapy, šlo vždy spíše jen o odhad. Postupem doby se „severní les“ kolonizací zmenšoval a docházelo k "zahušťování" oblasti obyvatelstvem.a s ním se posouvala i dosud nijak přesně nevytyčená rakousko-česká zemská hranice a ony zóny vlivu. Ve dvanáctém století zůstal z toho původního obrovského pralesa již jen malý zbytek, shodou okolností právě v naší oblasti. Klučení lesa se však nezastavilo a kolonisté - čeští ze severu, německy hovořící z jihu – na sebe právě v této oblasti narazili. Tehdy nastal první velký konflikt v tomto území. V roce 1176 chtěl totiž český kníže Soběslav II. získat staré slovanské území mezi Waidhofenem a Weitrou. S jeho majitelem, rakouským vévodou Jindřichem II. ( či spíše s jeho otcem Hadmarem II.) , se ale v této věci nedohodl a území se rozhodl obsadit vojensky. Byl vypálen i klášter ve Zwettlu spolu s dalšími sakrálními stavbami. Papež Alexander III. uvalil na Soběslava II . klatbu. Nastalé situace využil císař Friedrich Barbarossa a dosadil na český trůn Soběslavova synovce Bedřicha.
Traduje se, že rod Kuenringů dostal v květnu 1179 za vojenskou pomoc část území( laicky řečeno "od Tuště směrem na Rakousko" ), které vymezil na dvorském sněmu v Chebu císař Friedrich Barbarossa takto: "Na věčné časy a pod ztrátou milosti císařské i pokutou 100 liber zlata, v horní části obou zemí Rakous a Čech jest hranicí vrch, který Vysoký se jmenuje (Mons, qui dicitur altus). Od tohoto vrchu jde hranice v přímém směru ke stoku dvou potoků, z nichž se jeden Schremelize, druhý Lunsenice jmenuje. Odtud vypíná se hranice až k nejbližšímu brodu, který u Segoru jest. Vysokým vrchem je pravděpodobně myšlen vrch Höhenberg u Vyšné. Potoky Schremelize a Lunsenice jsou Braunau a řeka Lužnice, které se stékají v Gmündu. Segor je většinou ztotožňován s vesnicí Zuggers, pozdější Krabonoší, někdy je ztotožňován se Suchdolem nad Lužnicí. První vymezení hranic bylo později latinsky zapsáno na pergamen v Magdeburku. Založení hradu a města Weitra se datuje mezi roky 1201 až 1208 a je připisováno Hadmaru II. von Kuenring. Oboje bylo založeno jako nové správní centrum tehdejšího, poměrně rozsáhlého panství. Za předchůdce dnešního hradu je obecně považována nedaleká Altweitra, kde je doloženo již ve 12. st. užívání zemského práva.Hadmarovým nástupcem se stává jeho syn Jindřich II. von Kuenring a ten je r. 1228 jmenován vévodou Leopoldem VI. rakouský maršálkem. Jindřich V. von Kuenring se v rozepřích mezi králem Přemyslem Otakarem II a Rudolfem Habsburským přiklání na stranu Otakara II. a díky tomu je po jeho porážce na Moravském poli r. 1278 (dnes je území bitvy v Rakousku - mezi Brnem a Vídní) přinucen uprchnout na svůj hrad Weitra.Ten je však oblehnut Štefanem von Maissau a následkem toho Jindřich V. pozbývá své panství, které je zabaveno králem Rudolfem I. Habsburským a Vitorazsko je přivtěleno k Rakousku.Takto nabytý majetek přenechává do správy svým dvěma synům (1285), s výjimkou krátkého období po r. 1295 kdy bylo panství Weitra propůjčeno Leutholdu von Kuenring. Ten se však opět proti Habsburkovi vzbouří a tak je mu propůjčený majetek zase odebrán. Weitra se poté stává majetkem koruny a je administrativně spravována purkrabími. R. 1332 je hrad a město obléháno vojsky z Čech.Mezi roky 1376 a 1429 náleží panství pánům von Maissau jako léno. R. 1426 je Weitra obsazena husity a jejich posádka se zde udrží až do r. 1431. Obnovit tento stav se r. 1432 pokouší další husitské vojsko obléháním. Dalšímu obléhání je město a hrad vystaveno r. 1486 od uherských vojsk.Od r. 1508 je panem Ladislavem z Prahy dáno panství do zástavy baronu von Windhag. To se opakuje r. 1582 kdy panství takto získává Wolf Rumpf, baron von Wull-Roß od císaře Rudolfa II. R. 1606 získávají koupí panství Weitra hrabata von Fürstenberg-Heiligenberg. Ti nechávají hrad modernizovat a nově opevnit. Toto úsilí se vyplatilo, neboť r. 1645 je hrad bezvýsledně obléhán švédskými vojsky. Ve vlastnictví rodiny Fürstenberg se hrad nachází do dnešní doby.
Jisté je, že celé Vitorazsko náleželo do roku 1920 zemi Dolní Rakousy. V té době mohlo být členěno podle převažujícího jazyka na jižní, německy mluvící část, a severní, s převažující češtinou. Německy se mluvilo v obcích Böhmzeil (Česká Cejle), Zuggers (Krabonoš), Naglitz (Nakolice), Erdweis (Nová Ves nad Lužnicí), Wielands (Velenice) a Weissenbach (Vyšné), česky potom ve Dvorech nad Lužnicí (Beinhöfen), Halámkách (Witschkoberg), Kunšachu (Gundschachen), Rapšachu (Rottenschachen) a v Tušti (Schwarzbach). V německy mluvících obcích čeština nezanikla mimo jiné díky římsko-katolické církvi, která dosazovala do těchto oblastí česky mluvící kněze. Znalost češtiny museli kněží dokázat před komisí. Právě v roce 1920 byla následkem prohrané války Rakousku odňata některá území a na základě Saint Germainské mírové smlouvy postoupeno 13 vitorazských obcí a menších osad Československu. Tím zanikla historická demarkační čára, jež se táhla od Nakolic k Hranicím u Nových Hradů, odtud k Lužnici a podél jejího toku až k ústí Dračice (Reisbach), kde se lomila a podél Dračice pokračovala k Františkovu. Toto nově přičleněné území bylo s velkou slávou pojmenováno mezi českým obyvatelstvem České Vitorazsko, zkráceně pouze Vitorazsko, které má základ v novodobé české mytologii.
Zbývající část území (směrem do našeho vnitrozemí ) tvořenou rozsáhlým pohraničním lesem od Tábora až k moravskorakouským hranicím král Otakar Přemysl I. po bitvě u Loděnic (1185) postoupilVítkovi z Prčic, jehož synové postavili v našem regionu čtyři hrady ( Jindřichův Hradec, Landštejn, Stráž nad Nežárkou a Vítkův Hrádek u Blažejova). Suchdol nad Lužnicí pak patřil třeboňskému pánu z Landštejna. Lutold z Landštejna jej však r. 1362 prodal Petrovi, Joštovi, Oldřichovi a Janu z Rožmberka. Když smrtí Petra Voka r. 1611 Rožmberkové vymřeli, přešel Suchdol dědictvím do rukou pana Jiřího ze Švamberka, který měl za manželku Alžbětu, sestru Petra Voka.
Panování pánů ze Švamberka mělo však jen krátké trvání. Celé jejich panství bylo zabaveno ve prospěch císaře Ferdinanda II. po bělohorské porážce českých stavů, ke kterým patřili i Švamberkové. V rukou Habsburků zůstal Suchdol do 2. dubna 1660, kdy se dostal do držení rodu Schwarzenberků. Zajímavé je, že na zdejší farnosti dosluhoval svůj kněžský život i proslulý enšpígl Matěj Kozka z Rynárce, u něhož na borovanském klášteře sloužil Krčín. Kozkovu pozůstalost po r. 1566 objevil i rybníkář Mikuláš Rutard. Přibližně z té doby je i fara přestavěná mnohem později v empírovém slohu. V době třicetileté války se městečko stává císařským majetkem.
Roku 1625 byla v Suchdole zřízena tavírna stříbrné rudy, která ročně zpracovala až 4 000 hřiven stříbra. Ruda byla dovážena v uzavřených sudech z Rudolfova a Ratibořských hor. Byly zde r. 1787 ulity i 4 zvony pro vyhořelý chrám sv. Jiljí v Třeboni. Posledním opatem třeboňského kláštera byl Augustin Marek z Bavorova. Byl synem suchdolského kantora Jakuba Josefa Marka z Bavorova a jmenoval se křestním jménem Jan Antonín. Tavírna byla r. 1775 změněna ve sklárnu, která r. 1880 zaměstnávala 300 lidí. V době největší slávy měla 4 pece a v letní době až 600 zaměstnanců (též píchači borků, dřevorubci a povozníci). Objekty sklárny sloužily pak jistou dobu textilnímu průmyslu, později dřevozpracujícímu průmyslu.

Současnost

Město Suchdol nad Lužnicí leží v Jihočeském kraji, v okrese Jindřichův Hradec a patří mezi nejmladší města v České Republice (statut města byl přiznán Rozhodnutím č. 64 předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR ze dne 14. 12. 2005). Se svými 3618 obyvateli je čtvrtým největším městem co do počtu obyvatel v okrese . Tento údaj zahrnuje i obyvatele žijící v místních částech Klikov, Františkov, Tušť, Hrdlořezy a Bor. Město s přispěním státních dotací zaznamnalo v posledních letech stavební boom a pozměnilo svou tvář, čímž došlo k zlepšení životní úrovně občanů. Po dokončení kanalizačních sběračů a nové ČOV byla provedena plynofikace. Dále bylo realizováno 143 nových nájemních bytů. Taktéž byl zrekonstruován stávající dům s pečovatelskou službou s kapacitou 25 bytů. Chloubou města se stal opravený areál základní školy .
Suchdol nad Lužnicí je přirozeným centrem v území mezi lázeňským městem Třeboň (20 km) a státní hranicí s Rakouskem. Z toho vyplývající četnost hraničních přechodů v blízkém okolí města znamená prostor pro poznávání území za hranicemi státu a pro nezbytnou přeshraniční spolupráci. Město je členem mikroregionu " Vitorazko ".
Městem protéká řeka Lužnice , která se za celou historii místa stala jeho symbolem. Rok co rok přijíždí do Suchdola nad Lužnicí milovníci přírody již v jarních měsících, aby znovu prožili zázrak proměny přírody na Horní Lužnici, kde meandrující koryto řeky s řadou odstavných ramen a tůní, s charakteristickými mokřinami a lučními společenstvy je jednou z posledních lokalit obdobného charakteru v celé republice (od r. 1994, 414 ha přírodní rezervace), nebo aby se pokochali barevností a vůní fauny rašeliniště Červené blato, či aby prošli kaňonem řeky Dračice. Řeka Lužnice, která pramení v rakouské časti Novohradských hor pod jménem Lainsitz, na naše území vstupuje u Krabonoše jako vyvinutá řeka. Až k Veselí n. Luž. tok řeky doprovázejí bohatá ložiska štěrkopísků, která jsou významnou těžební surovinou. Místo bývalých lesů v prostorách těžby často zůstávají rozsáhlá jezera. Celková délka Lužnice k soutoku s Vltavou je 202 km, z toho 49 km v Rakousku a 153 km u nás. Lužnice je oblíbenou vodáckou řekou.
Díky místnímu Vodáckému klubu je Suchdol nad Lužnicí znám jako místo tradičního "odemykání" , a "zamykání" řeky za asistence televizních kamer. Vodáky je oblíbená je i "Vánoční jízda" v období vánočních svátků.Tyto akce patří k Suchdolu nad Lužnicí již po několik desetiletí .
Zejména v letních měsících je Suchdolsko navštěvováno velkým množstvím turistů, kteří zde využívají čím dál větší množství kvalitních služeb (zejména v oblasti ubytování , stravování , půjčoven kol a lodí apod.). Ve městě je celoročně zajištěn ostatní sortiment služeb ( pošta, bankomat, lékárna). Město je známé i pro kvalitní koupání v zatopených pískovnách, které se nacházejí na jeho okrajích.
Svou polohou je město dostupné vlakem i autobusem. Čím dál více je navštěvováno milovníky cykloturistiky, kteří zde nacházejí optimální podmínky pro poznávání krás celé lokality.

  Historii obce Suchdol nad Lužnicí nám zaslal Pavel Hrbek.