Telč

Telč (německy Teltsch) je město rozkládající se v Českomoravské vrchovině jižně od Jihlavy.

Historie a současnost
Podle místní pověsti je založení Telče spojováno s vítězstvím moravského knížete Otty II. nad českým Břetislavem r. 1099. Na paměť bitvy prý založil vítěz kapli, později kostel a osadu, dnešní Staré Město. Historicky doložená je teprve zpráva o zeměpanském dvorci a strážní věži s kostelíkem – sídle královského správce. Toto královské zboží Telč vyplatil Karel IV. nejprve ze zástavy (1335) a později za pohraniční hrad Bánov (1339) s Jindřichem z Hradce. Tento rod zakládá novou Telč. Předpokládá se, že to byl Menhart z Hradce, který po roce 1354 postavil hrad, kostel, vodní opevnění a gotické domy po obvodu rozsáhlého tržiště. Rozvíjející se město, obdařené již od Karla IV. právem hrdelním a výročními trhy, trpělo v dalším čase požáry (1386 vyhořela celá západní polovina náměstí včetně kostela a radnice) a později husitskými bouřemi. Podle městské kroniky, založené 1359 ( a později ztracené), byla Telč – kromě hradu – dobyta 1423 husitským vojskem pak Janem Hvězdou z Vícemilic. Město se dlouho vzpamatovávalo, i když získalo v 15. století další privilegia (jarmark, vaření piva, prodej soli).

 V polovině 16. století se ujímá telčského panství Zachariáš z Hradce a nastává doba rozkvětu pro hrad i město. Osvícený a bohatý velmož (též díky sňatku s Kateřinou z Valdštejna) přestavuje velkoryse gotický hrad a přistavuje renesanční zámek. Italští řemeslníci povolaní na zámek pomáhají měšťanům přestavět gotické příbytky a úhledné domy se štíty a podloubím. V té době byl také vybudován městský vodovod, nový špitál, založeny cechy, nové rybníky, nový způsob hospodaření. Zachariáš i ostatní z Hradeckého rodu umírají bez mužských potomků a tak Lucie Otilie, sestra posledního z nich, přivádí na Telč (i na Hradec) r. 1604 svého manžela Viléma Slavatu (známého místodržícího z pražské defenestrace r. 1618) a s ním nový rod.

Panování Slavatů je poznamenáno třicetiletou válkou. Telč i celý kraj trpí pod švédskými (ale i císařskými) vojsky. Město bylo r. 1645 i krátce obsazeno a vyrabováno Švédy. Panství spravovali mužští členové rodu (Vilém, Jáchym Oldřich, Ferdinand Vilém), do telčské historie se však nejvýrazněji zapsala vdova po prostředním z nich – Františka, roz. hraběnka z Meggau. Povolala do Telče jezuity, dala pro ně postavit kolej přímo proti zámku (1655), kostel Jména Ježíš (1667), přestavuje bývalou sladovnu pod farním kostelem v konvikt sv. Andělů (jakousi chrámovou hudební školu), zakládá nový hřbitov na Podolí (1676). V té době je založeno i jezuitské latinské gymnázium, lékárna a meteorologická stanice. Také Slavatové umírají bez mužských potomků a poslední syn Františky, Jan Karel Jáchym, generální představený karmelitánského řádu, se přes papežský dispens odmítá vrátit na rodové statky.

 V Telči nastupuje rod Lichtensteinů – Kastelkornů, ale už první z nich – František Antonín (postavil kostel sv. Jana Nepomuckého a rozšířil kapli sv. Vojtěcha) – umírá 1761 bez mužského dědice. Příbuzný po přeslici, Alois hrabě Podstatský, spojuje 1762 erby obou rodů. Podstatští –Lichtensteinové hospodařili pak v Telči až do roku 1945, kdy byli poslední členové rodu vysídleni do Rakouska.

 18. století je poznamenáno nejprve vrchnostenským útiskem, poté však nastává vzestup měšťanského stavu a majetnější měšťané si krášlí město kašnami, mariánským sloupem, sochami a kaplemi. V druhé polovině století přicházejí jozefínské změny: 1773 je zrušen jezuitský řád (z koleje se stávají kasárna), o rok později gymnázium, 1785 kostel sv. Ducha a další kaple. Nastává germanizační období ve školách, ve veřejném životě i v rodinách.

 Počátek 19. století je ve znamení industrializace. V bývalém Slavatovském dvoře vzniká Langova továrna na sukna, která měla až 600 zaměstnanců. Druhá půle 19. století přinesla posun v národním uvědomění. Důležitou roli hrály školy, od 60. let již české, včetně nižší reálky, založené 1852. Díky učitelům a profesorům i dalším, kteří tu působili (nakladatel Šolc aj.), vznikaly spolky (Občanská beseda, Omladina, Sokol, Národní jednota) a Telč hrála významnou roli v celém jihozápadním moravském regionu.

 Postavením železnice z Kostelce do Telče 1898 a jejím propojením přes Slavonice do rakouské Švarcenavy skončila i komunikační izolace města. Rozproudil se nový kulturní i hospodářský život. Telč ožila a rostla. Uvnitř mezi rybníky a branami si však podržela půvabnou tvář Zachariášových časů. To je také důvod, proč bylo historické jádro města zapsáno v r. 1992 na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Kultura

Od roku 1982 se zde každoročně odehrává hudební festival Prázdniny v Telči. Je jedním z nejstarších hudebních festivalů v Česku, probíhá vždy na přelomu července a srpna. Vystupují tu známí umělci nejen z české scény, na programu jsou také divadla, výtvarné dílny a výstavy.

Pamětihodnosti v Telči

Telčský zámek patří mezi klenoty moravské renesační architektury. Jeho přitažlivost je tím větší, že se zde díky citlivému přístupu majitelů k dědictví minulosti zachovaly ve velmi dobrém stavu původní interiéry. Mnoho z nich jsou reprezentativními příklady zásahu italského umění do našeho území, případně jeho proměn v prostředí severně od Alp. Proměna gotického hradu na renesanční sídlo se udála především za vlády již zmíněného Zachariáše z Hradce.
 
Svatodušní věž z jejích podvojných oken, otevřených do čtyř světových stran máme pod sebou Telč a nejbližší okolí jako na dlani. Všimněme si nejprve středověkého systému obrany města, jehož prvky jsou dodnes v Telči k vidění. Patřily k němu vodní plochy – rybníky, dosahující až k souvislému pásu hradeb. V Telči je to rybník Štěpnický, který na severním konci města u gotické části hradu bezprostředně navazoval na rybník Ulický. Dnes jsou propojeny potokem v zámeckém parku. Zachovalý zbytek hradeb vidíme z hráze Ulického rybníka či z Hradební ulice. Na jihovýchodě byly rybníky propojeny příkopem, na jehož vnitřní straně byla hradba dvojitá s meziprostorem, zvaný parkán. Byla navíc směrem do příkopu osazena válcovými baštami. Poslední zachovalou baštu můžeme vidět z ulice Krátké u Horní brány, kolem dnes již mělčího příkopu jdeme ulicí Na Parkáně. Kamenné můstky přes příkop vznikly až koncem 18. století po prolomení hradeb (proti ulici Na můstku), resp. začátkem 20. stol. (proti býv. synagoze).

Náměstí vroubené malebnými domy se štíty a podloubími odpovídá svým rozsahem přibližně stavu při založení města. Tehdy to byly domy gotické s charakteristickými rozměry (šířka do náměstí v průměru 8 - 10 m, hloubka okolo 30 m) a charakteristickým uspořádáním přízemí i patra, jež se u většiny z nich, přes četné přestavby, dochovalo dodnes: z náměstí se velkými vraty s kamenným ostěním (u některých domů je dodnes zachován lomený oblouk (č. 8, 49, 59 aj.) vstupovalo do klenuté předsíně – mázhausu, která zaujímala zhruba 2/3 šíře výjimečně i celou šíři (č. 10, 15, 53, 62), do různé hloubky domovní parcely. Z tohoto prostoru, který původně sloužil řemeslné výrobě, obchodu či prodeji piva, se vcházelo po schodech do patra a do sklepů a tunelem do dvora.

Plochu náměstí v jeho východní polovině zdobí dvě kašny a Mariánský sloup.
Dolní kašna, dnes se sochou sv. Markéty, vznikala již za Zachariáše z Hradce, ovšem dřevěná. V dnešní kamenné podobě pochází z r. 1611, socha je z druhé poloviny 17. století.

Horní kašna je pozdější, také původně dřevěná, byla do dnešní podoby upravena až v r. 1827 a zdobí ji socha Silena s malým Dionýsem v náručí.

 Mariánský sloup, postavený v letech 1716 - 20 z odkazu měšťanky Zuzany Hodové (bydlela v č. 52), která věnovala ve své závěti na tento účel 1000 zl. Autorem sloupu je sochař David Lipart z Brtnice, s nímž spolupracoval kameník Frant. Neuwirt. Na podstavci sloupu jsou svatí Jan Nepomucký, Jakub, František Xaverius, Roch, Sebastián a anděl Strážný.
V jeskyni je sv. Rosalie a z druhé strany Maria Magdalena. Na vrcholu oblakového sloupu stojí na zeměkouli P. Maria. Lipart přetesal také sochu sv. Markéty na dolní kašně, která se Telčským zdála neforemná.