Velešín

Osada Velešín byla založena pravděpodobně ve 13. století v souvislosti s výstavbou hradu na ostrohu nad řekou Malší. Na starší osídlení předcházející době výstavbě hradu odkazují pouze etymologové, podle jejichž výkladu vzniklo pojmenování Velešína nejspíše podle usedlosti patřící jakémusi Velešovi. Od počátku byl Velešín osídlen obyvatelstvem hovořícím převážně česky. 

Hrad Velešín je poprvé zmiňován v listině z roku 1266. V první třetině 13. století byl založen jako královský hrad – pravděpodobně Přemyslem Otakarem I. nebo Václavem I. Výstavba hradu měla zřejmě pomoci posílit královskou moc v okrajových a málo obydlených částech říše, posádka se také patrně měla podílet na ochraně důležité obchodní stezky směřující do hornorakouského Freistadtu. V držení královské komory však hrad nezůstal dlouho. Roku 1265 vyměnil král Přemysl Otakar II. velešínské panství s Čéčem z Budějovic za Hlubokou a Budějovice. Čéč však Velešín zanedlouho prodal Benešovi Pyšnému. Jím zde začala vláda Michaloviců. Král Přemysl Otakar II. sice Benešovi Velešín odebral, ale Václav II. ho 28. srpna 1283 navrátil Benešovu synovi Janovi z Michalovic. Ve vlastnictví pánů z Michalovic pak Velešín setrval déle než jedno století. V roce 1387 hrad, k němuž náležely Latrán a městečko na levém břehu Malše, vesnice Sedlce, Tolišovice, Chlum Polžov, Kladějov a další majetek, prodal Jan IV. Michalec z Michalovic Oldřichovi z Rožmberka. Ve vlastnictví Rožmberků se Velešín nacházel až do vymření rodu Petrem Vokem v roce 1611. Za vlády Rožmberků se Velešín dočkal povýšení na městečko s právem pořádat trhy; zřejmě až v éře této vrchnosti začal také používat vlastní znak.

Po smrti Petra Voka vzešel ze sporu o rožmberské dědictví vítězně Jan Jiří ze Švamberka. Už jeho syn Petr, který se přidal k opozici nekatolických stavů proti císaři Ferdinandovi II., ale ve víru počátků třicetileté války o statky přišel. Listinou ze 6. února 1620 císař Ferdinand II. věnoval panství Nové Hrady, jehož součástí byl i Velešín, Karlu Bonaventurovi z Longuevalu, hraběti Buquoyovi. Nedlouho předtím, v červnu 1619, vojáci právě tohoto císařského vojevůdce Velešín obsadili a poplenili. Buquoyové pak byli velešínskou vrchností až do zrušení poddanství v roce 1848. 

Dlouhodobý hospodářský úpadek z pobělohorské doby dokresluje popis městečka z poloviny 18. století. Tereziánský katastr líčí Velešín jako chudé sídlo, které přesto, že leží u zemské silnice, nemá ani slušný zájezdní hostinec. Teprve o století později se poměry změnily k lepšímu. Stejně jako ve druhé polovině 16. století, se v okolí Velešína těžilo v 19. století stříbro. Pokusy ale brzy skončily, když se ukázalo, že se nedaří dosahovat očekávaných zisků. Pozůstatky štol z let 1823 – 1828 se v údolí Malše zachovaly až do 70. let minulého století, kdy je zalily vody přehrady. Význam Velešína prohloubilo budování koněspřežky, která zahájila pravidelný provoz 1. srpna 1832, a posléze železnice pro parní provoz. Obyvatelstvu se ale koleje nelíbily – připravily totiž o živnost ty, kteří dosud vyráželi na dálkové trasy jako formani, a stěžovali si i hostinští, pekaři, kováři i další, kteří dosud vozkům poskytovali své služby. Ani sedláci nebyli spokojeni, protože parní vlaky je připravily o oblíbený výdělek spojený se zásobováním procházejících vojsk a s doprovázením či převážením hnanců. Hospodářský rozmach podporoval vznik živnostenské záložny v roce 1889, k níž mnohem později – roku 1931 – přibyla kampelička, zřízená především jako spořitelní a úvěrové družstvo pomáhající drobným zemědělcům. Pokrok přišel také v podobě zavedení telefonu v roce 1885 a telegrafu v roce 1896.

Dvacáté století přineslo obyvatelům Velešína dobu nebývalých zvratů. S nadšením vítalo obyvatelstvo ustavení samostatného československého státu v roce 1918 – na rozdíl od některých měst v sousedství, kdy třeba v Kaplici zklidňovali německy hovořící nespokojence vojáci střelbou z děl. I muži padlí na frontách první světové války, kde bojovali za rakousko-uherskou vlast a císaře pána, byli později připomínáni jako oběti, které položily životy za dlouho očekávanou svobodu. Ve Velešíně se v listopadu 1918 ustavil národní výbor, k němuž se připojily i okolní obce. Jeho členové se v době, kdy ještě nefungovaly nové československé orgány, snažili především zabraňovat vývozu potravin, paliva a dalšího pro republiku potřebného materiálu do Rakouska.

Druhá světová válka výrazně zasáhla do života obyvatel městečka. Už před jejím začátkem bylo v okolí Velešína zřejmé, že se schyluje ke konfliktu. Ředitelství opevňovacích prací zde totiž v roce 1938 budovalo linii betonových bunkrů. Ty pak byly o rok později zlikvidovány. Do dnešních dnů se na několika místech zachovaly jen nenápadné rozvaliny. Po Mnichovu se Velešín stal pohraničním městečkem. Mnozí jeho obyvatelé se však s okupací nesmířili a pokoušeli se o aktivní odpor, řada z nich zaplatila odbojovou činnost životem. Největší proslulosti dosáhl Prokop Brázda, který padl jako pilot v řadách britského královského letectva. 

Doba po roce 1989 přinesla nové poměry i nové plány. Opět se rozvinulo soukromé podnikání, přišla plynofikace, části Velešína zásadně mění svoji podobu – například sousedství autobusového nádraží, kde někdejší rumiště v centru obce nahrazuje komerčně-obytná zóna. Významnou změnou bylo i to, že se Velešín 1. února 1996 dočkal povýšení na město.

Městský úřad Velešín:
nám. J. V. Kamarýta 76
382 32, Velešín
Telefon / Fax:  +420 380 331 541 
Email:  mesto@velesin.cz 
Web: http://www.velesin.cz

Fotografie zveřejněny s laskavým svolením portálu www.apu.cz