Zásmuky

Historie

První zmínka o Zásmukách je z roku 1285, kdy zde stála tvrz vladyky Sulislava ze Zásmuk, kuchmistra královny Guty, manželky krále Václava II. Část tvrze je v objektu zámku dodnes zachována. Páni ze Zásmuk zde sídlili do konce 15. století. V roce 1533 koupil tvrz Adam z Říčan, hejtman Kouřimského kraje, a přestavěl ji na renesanční zámek čtvercového půdorysu s otevřenými arkádami do nádvoří. Potvrzení této přestavby se dochovalo na datovaném ostění (1546). V bývalém obranném příkopu zbudoval rozlehlé konírny, v patře nad nimi patrně divadlo a poddanskou ves Zásmuky povýšil na město, které obdařil městským znakem. Jeho syn Zdislav z Říčan panství zadlužil natolik, že bylo prodáno v roce 1583 soudní komorou karlštejnskému purkrabímu Janu Kinskému z Vchynic.

Město, zámek i okolní vesnice byly bohužel několikrát zpustošeny v průběhu Třicetileté války, během níž zahynulo 60% obyvatelstva zásmuckého panství. Vydrancovaný majetek koupil v roce 1636 válečný zbohatlík Václav Michna z Vacínova a za rok, v roce 1637, jej prodal Janu Rudolfu ze Šternberka. Jeho syn, Adolf Vratislav ze Šternberka, nejvyšší purkrabí království českého, přestavěl zámek v duchu raného baroka a zvýšil jej o věž. V místech bývalého opevnění zřídil park, hospodářské budovy s mohutnou věží a vstupním portálem s rodovým znakem svým a znakem manželky Anny Lucie Slavatové. V této podobě zůstal zámek, až na malé úpravy provedené podle návrhu Giovanniho Battisty Alliprandiho (?) kolem roku 1700 (severní fasáda zámku), zachován dodnes.

V roce 1701 bylo zásmucké panství změněna na rodový šternberský fideikomis, ke kterému kromě města Zásmuky náleželo dalších 20 vsí. Na počátku 19. století za Františka Josefa ze Šternberka byl zásmucký zámek opraven, zčásti byly zazděny nádvorní arkády, obnoveny byly fasády a zámecká věž byla nově zakončena cimbuřím. Vstupní zámecká brána byla nově zakončena kamenným zábradlím. K posledním úpravám zámku došlo v letech 1903 - 1908 za Leopolda ze Šternberka. Byly zmodernizovány zámecké interiéry, opraveny střechy, fasády a zámecká věž dostala opět původní stanové zastřešení. Jeho syn Leopold Šternberk (1896-1957) bojoval v I. světové válce jako důstojník jezdectva, na Bukovině byl těžce raněn, za což obdržel zlatou a stříbrnou medailí za hrdinství. V roce 1929 se oženil s Cecilií Reventlow-Criminiolovou, s níž žil na zámku v Zásmukách, kde významně vylepšil hospodářství. Po smrti otce v roce 1937 přesídlil do Častolovic, aby se jako nejstarší syn ujal správy rodinného majetku. Za II. světové války, během německé okupace, byla od roku 1942 na celé panství uvalena "vnucená správa", protože Leopold Šternberk odmítl přijmout německé státní občanství a v zásmuckém zámku byl umístěn archiv zbraní SS. Po válce v roce 1945 byl majetek Šternberkům sice vrácen, ale již roku 1948 bylo panství znárodněno. Zásmucký zámek byl v roce 1949 předán čs. armádě, která zde umístila sklady chemické jednotky. V důsledku neobjasněné nedbalosti vznikl v roce 1982 požár ve velkém sále, který se vinou organizačních zmatků rozšířil po celém severovýchodním křídle budovy.

Vyhořelý zámek zůstal neopraven a dále chátral až do roku 1992, kdy jej restituovala dědička šternberského panství, Diana Šternberková, dcera Leopolda Šternberka. Diana Šternberková uvedla do chodu rodové hospodářství a tím zajistila nezbytné prostředky na opravu a údržbu navrácených zámků a hradů. V zásmuckém zámku se začalo s generální opravou od základního statického zajištění, navrácení zpět do života si ale vyžádá ještě mnoho úsilí i finančních nákladů. V zámku se dochovaly gotické klenby a portály, v jeho sousedství pak velké renesanční konírny, barokní umělá jeskyně - grotta z roku 1700, park a bývalá obora s rybníky. Na západní straně je zachována část středověkého opevnění s parkánem.

Vyjma let 1942 - 1945 a 1948 - 1992 patří zásmucký zámek od roku 1637 jedinému rodu Šternberků a je tedy nejstabilnějším šlechtickým dominiem na Kolínsku.
K výstavbě pozoruhodného Zásmuckému objektu grotty (okrasný pavilón typu umělé jeskyně), ani k pozdějším úpravám, se dosud nepodařilo dohledat žádné písemné prameny. Vzhledem ke stylovému charakteru památky lze její vznik datovat do konce vlády hraběte Adolfa Vratislava ze Šternberka (zemřel v roce 1703), případně ještě do doby těsně před připojením panství Častolovice ke šternberskému fideikomisu (právně zajištěná nedělitelnost, nezcizitelnost a neprodejnost rodinného svěřenectví, kterou povoloval panovník a který měl zabránit nerozvážnému hospodaření a tím i zchudnutí rodu, zrušen byl zák. č. 179/1924 Sb., o zrušení svěřenectví) v roce 1694. Jako pravděpodobná se jeví hypotéza, přisuzující autorství projektu Giovanni Battistovi Alliprandi, který se podílel na přestavbě sousedního zámku. Grotta navzdory svému drobnému měřítku totiž vcelku dobře zapadá mezi významnější Alliprandiho stavby (střední oválná síň je např. zredukovanou obdobou vestibulu Lobkovického paláce v Praze z let 1703 - 1707, kde je totožný klenební obrazec s motivem průběžné římsy na jednoduchých pilastrech a kde byl v původní podobě rovněž uplatněn motiv atikové balustrády atd.).

Klášter Františkánů

V Zásmukách najdete i klášter Františkánů s kostelem Stigmatizace sv. Františka Serafínského,zakladatelem františkánského kláštera v Zásmukách byl držitel zdejšího panství hrabě Adolf Vratislav ze Šternberka. Protože se na zakládací listině, sepsané 11. března 1690, uvádějí jako spoluzakladateké i hrabata Václav Vojtěch a Jan Václav z dalších větví šternberského rodu, měla fundace zásmuckého konventu význam v symbolickém spojení všech členů jedné z nejvýznamnějších šlechtických rodin českého království. Adolf Vratislav ze Šternberka se jménem celého rodu zavázal k věčné ochraně a materiální podpoře nově založeného kláštera, jehož vznik schválil i pražský arcibiskup Jan Bedřich z Valdštejna. Vlastní stavbu vedl od května roku 1691 pražský architekt Andrea de Quadri, vlastním jménem Ondřej Červenka, a na jaře roku 1692 již dokončil stavbu konventní budovy natolik, že 10. června mohlo být do novostavby uvedeno prvních šest františkánů. Ve starší literatuře se uvádí jako autor stavby Jean Baptista Mathey, jehož účast však na rozdíl od přítomnosti Andrea de Quadri není doložena. 12. září 1692 byl položen základní kámen ke stavbě klášterního kostela, který byl dokončen po necelých dvou letech. Dne 1. srpna 1694 byl celý areál vysvěcen opatem cisterciáckého kláštera v Sedlci Jindřichem Snopkem. Slavnostního ceremoniálu se samozřejmě zúčastnil i hrabě Adolf Vratislav ze Šternberka, který ze své pozice zakladatele a patrona celou stavbu financoval. Architektonický vývoj kláštera ukončila v roce 1698 stavba šternberské kaple sv. Antonína Paduánského, připojené k východnímu boku konventního kostela. Klášter byl jedním z mála, který nebyl zrušen za Josefínských reforem, počet řeholníků však byl snížen.

Neorientovaný klášterní kostel zaujímá východní část areálu, má obdélný půdorys s mírně odstupněným pravoúhlým presbytářem. Hlavní průčelí kostela se obrací k severu a je opatřeno nejbohatším architektonickým členěním. Fasáda je trojdílná se zvýrazněnou střední osou, tvořenou monumentálním pravoúhlým portálem se segmentovým frontonem (obsahujícím dedikační nápis z roku 1694), reliéfním šternberským erbem, nikou se sochou sv. Františka Serafínského a nejvýše umístěným širokým oknem se segmentovým záklenkem a letopočtem 1693 v ostění (datum dokončení hrubé stavby ?). Postranní osy vyplňují pouze symetricky umístěné výklenky se sochami sv. Bonaventury a Antonína Paduánského. Fasádu člení mohutné toskánské pilastry vysokého řádu, na nichž počívá členité kládí s triglyfy a výrazně předstupující korunní římsa. Průčelí vrcholí konkávně vykrojeným štítem, zakončeným trojúhelníkovým frontonem s vrcholovým křížem a dvojicí kamenných koulí. Obrys štítu je na úpatí obohacen párem obelisků na hranolových soklech. V ploše štítu pokračuje architeklonické členění spodní části fasády v podobě dvou toskánských pilastrů, mezi nimiž se ve střední ose nachází elipsovité okno. Ostatní průčelí kostela, prolomená širokými okny s půlkruhovými záklenky, člení pouze ploché lizénové rámce a zdvojená korunní římsa. Stavba je zakryta jednoduchou valbovou střechou s hranolovým sanktusníkem. K východnímu boku svatyně se připojuje nižší přístavek kaple sv. Antonína Paduánského, který osvětlují široká obdélná okna s půlkruhovými záklenky. Průčelí kaple je při nárožích členěno dvojnásobně sdruženými toskánskými pilastry a zakončeno jednoduše profilovanou korunní římsou.

Interiér kostela je řešen jako jednotný sálový prostor, rozdělený do šesti polí s valenými lunetovými klenbami na pasech. Pasy spočívají na vysokých toskánských pilaslrech, spojených mohutnou průběžnou římsou. Stěny lodi se třemi páry půlkruhově zaklenutých arkád otevírají do mělkých kaplí, vyhloubených ve hmotě obvodového zdiva. Severovýchodní arkáda se v prostoru druhého severního pole otevírá do výše zmíněného přístavku kaple sv. Antonína Paduánského, uzavřeného valenou klenbou s výsečemi. Severní pole lodi obsahuje novodobě upravovanou hudební kruchtu, nesenou dvojicí válcových sloupů.

Zařízení kostela vznikalo bezprostředně po dokončení stavby; nejstarší je hlavní oltář, vysvěcený současně s kostelem a vyzdobený kvalitními dřevořezbami neznámého autora. Za pozornost stojí ještě dvě dřevěné vyřezávané zpovědnice z doby před rokem 1700 a figurální pozdně gotický náhrobek Jaroslava ze Šternberka z roku 1500, přenesený sem v roce 1782 z Anežského kláštera v Praze.

K západnímu boku kostela se připojuje jednopatrová konventní budova o třech křídlech, jejíž prostá průčelí jsou členěna pouze obdélnými okny a výrazně profilovanou korunní římsou. Rajský dvůr obíhá v úrovni obou podlaží klenutá křížová chodba, která svým východním ramenem lemuje i objekt konventního kostela. V přízemí se ambit otevírá do nádvoří půlkruhovými pilířovými arkádami, dnes zasklenými. V blízkosti severovýchodního a severozápadního nároží budovy chodba vybíhá ke dvojici jednoduchých vstupních portálů, z nichž jako hlavní vchod do kláštera sloužil severovýchodní, situovaný v těsném sousedství kostela. Druhý vchod směřuje na hospodářský dvorek, ležící před západním křídlem konventu. Přístup do prvního patra umožňují dvě dvojramenná schodiště - hlavní v blízkosti severozápadního nároží budovy a menší na východním konci jižního křídla. Všechny místnosti přízemí jsou opatřeny valenými klenbami s lunetami. V jižním křídle navazuje na presbytář kostela poměrně prostorná sakristie. Vedle ní následuje zmíněné schodiště do prvního patra a komora, k níž se na vnějším průčelí budovy váže přístavek lavatoria s latrínami. Dále k západu leží pozoruhodný prostor knihovny, jehož lunetová klenba je opatřena původní (dnes silně přemalovanou) nástěnnou malbou s námětem "Dvanáctiletý Ježíš v chrámě" a vyobrazením řádových světců. V roce 1702 obohatil klášterní knihovnu dar Viléma z Talmberka, který řeholníkům daroval rozsáhlou knižní sbírku. Na poněkud neobvyklém místě, v jihozápadním nároží stavby, se nachází refektář, který je největší místností konventu. Uprostřed valené klenby s lunetami se zde zachovalo obdélné štukové zrcadlo s reliéfem šternberské hvězdy. Ve východní zdi byl v rámci probíhající rekonstrukce odkryt výklenek s mramorovou nádržkou lavaba, na stěnách přetrvaly části původního dřeveného obložení. V západním křídle navazuje na refektář kuchyně s komorou, ve zbývajícím křídle severním se kromě čtyř cel nachází vrátnice. První patro obsahuje pouze cely řádových bratrů, které kromě větší místnosti pro superiora nad refektářem mají shodné rozměry i úpravu. Ve všech celách byly jednoduché záklopové stropy, dnes převážně opatřené pozdějšími rákosovými podhledy. Na rozdíl od přízemí má odlišnou dispozici širší západní křídlo, uspořádané do podoby trojtraktu se dvěma řadami cel. Z jihovýchodního koutu křížové chodby se vchází na oratoř, jež se do kostela otevírá širokým obloukem s původním dřevěným pažením i výplněmi ze skleněných terčíků, zasazených do olova. Na západní straně přiléhá ke klášteru zmíněný hospodářský dvorek, přístupný z ulice půlkruhově zaklenutou bránou, kterou lemuje dvojice korintských pilastrů a zakončuje vysoké kládí s trojúhelníkovým frontonem. Na jihu navazuje rozlehlá zahrada, z níž je před východním průčelím kostela vydělen prostor bývalého klášterního hřbitova.

Vcelku nenáročné architektonické řešení areálu františkánského kláštera v Zásmukách zcela vychází z řádové tradice, která, přestože nebyla podřízena zvláště přísným předpisům, klade důraz na maximální jednoduchost a střídmost výzdoby. Určité odchylky v uspořádání konventní budovy (zejména umístění refektáře a knihovny) byly pravděpodobně způsobeny konkrétními podmínkami staveniště, či nějakými zvláštními požadavky vznikající komunity. Klášterní kostel je oproti tomu běžným typem svatyně, vycházející ze středověkého modelu. Podobně jako u většiny ostatních františkánských staveb je u půdorysně jednoduché budovy bez věží kladen důraz na kulisovité vstupní průčelí, koncipované ještě v tradičním pozdně renesančním duchu. Zvyklostem františkánských konventů v Čechách odpovídá i dodatečné připojení kaple sv. Antonína Paduánskčho k boku kostela.

Zásmucký klášter lze právem považovat za jednu z nejlépe zachovalých památek raného baroka na Kolínsku.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie

Jako poslední památku uvedeme kostel Nanebevzetí Panny Marie. Původně jednolodní pozdně románský až raně gotický kostel z poloviny 13. století byl ukončen západní věží a pravoúhlým presbytářem, na severu se k němu připojovala obdélná sakristie s apsidou (sakristie byla ve starší literatuře pokládána za samostatný raně středověký kostelík, tato teorie však byla vyvrácena podobně jako u kostelů ve Vysoké nebo Dobřichově). Kostel byl goticky přestavěn v roce 1352 a později raně barokně v roce 1679, nákladem hraběte Adolfa Vratislava ze Šternberka. V letech 1721 - 22 bylo nově barokně upraveno západní průčelí, letech 1739 - 40 byla vybudována nová kruchta a v roce 1841 přestavěna věž. Celý kostel byl až na věž zbořen v roce 1818. K věži byl v letech 1900 - 1903 přistavěn podle návrhu architekta J. Krcha dnešní pseudorománský kostel, podle téhož plánu došlo i k pseudorománské úpravě starší věže.

Jednolodní neorientovaný obdélný kostel s půlkruhově uzavřeným presbytářem, čtvercovou sakristií při východní straně a vysokou hranolovou věží při západní stěně.
Vnitřek kostela je sklenut křížovou klenbou bez žerber do pásů, závěr presbytáře je zaklenut konchou.

Zařízení je současné se stavbou, pořídila ho firma bratří Bušků ze Sychrova v roce 1904. Na hlavním oltáři je obraz od J. Mathausera, obraz* sv. Antonína Paduánského (dnes uložen na Pražském arcibiskupství) od Abrahama Godyna (?) pochází z konce 17. století a cínová křtitelnice (vysoká 152 cm) z roku 1687. V kostele bylo také instalováno zařízení z původní zámecké kaple, přenesené sem Šternberky z Častolovic: barokní rozvilinový oltář z roku 1700, cyklus barokním obrazů* ze života sv. Václava z doby před rokem 1700 od Kr. Dittmana a dvě výrazné barokní malby* Dvanáctiletý Kristus v chrámě a Poslední večeře z okruhu od M. Halbaxe. Mezi zajímavé zlatnické práce patří dva kalichy ze zlaceného stříbra, jeden z roku 1703 (výška 26,5 cm, pořízen nákladem Adolfa Vratislava ze Šternberka a jeho choti Anny Lucie Slavatové z Chlumu a Košumberka) a druhý z 1. čtvrtiny 18. století (výška 24,5 cm).

V roce 1992 byl Zásmukám vrácen statut města.

Město Zásmuky
Přidružené části: Sobočice, Nesměň, Doubravčany, Vršice
Adresa: Komenského nám. 133,
281 44 Zásmuky
Telefon: 321 796 401-2
Email: info@zasmuky.cz
IČ: 00235954
Web: http://www.zasmuky.cz

Text i fotografie čerpány z webu www.cestyapamatky.cz