Žďár nad Sázavou

Žďár nad Sázavou (německy Saar, latinsky Sar, starší název Město Žďár na Moravě) se nachází v kraji Vysočina v části Českomoravské vrchoviny zvané Žďárské vrchy. Jeho historie je úzce spjata s rozvojem cisterciáckého kláštera a sahá do poloviny 13. století.

Na město byla osada Žďár povýšena roku 1607. Na dnešní podobě bývalého kláštera se v první polovině 18. století významnou měrou podílel známý Jan Blažej Santini Aichel, který je také autorem jedinečné architektonické památky – poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, který je od roku 1994 zapsán do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. V roce 1850 se stal Žďár sídlem soudního okresu a na přelomu 19. a 20. století zde začínají vznikat první větší podniky. V závěru druhé světové války bylo město těžce poškozeno. V roce 1949 se stává městem okresním, je sloučeno se sousední obcí Zámek Žďár a název nově vzniklého celku je upraven na dnešní Žďár nad Sázavou. V této době se město také velice prudce rozvíjelo. Došlo k výstavbě strojíren a sléváren Žďas i několika dalších podniků, postavena byla nová sídliště a počet obyvatel několikanásobně vzrostl.
 
O překotném a do značné míry i umělém rozvoji města svědčí například také absence nemocnice, či necitlivé zásahy do původní historické zástavby. Dnes má město přibližně 24 000 obyvatel a tvoří poměrně živé centrum oblasti, která přitahuje i značné množství turistů. Ti zde najdou nejen místní památky jako zámek či již zmiňovaný kostel na Zelené hoře, ale i přírodní scenérie CHKO Žďárské vrchy nebo rekreační oblast kolem známého rybníka Velké Dářko a Pilské nádrže na řece Sázavě. 

Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře Symbol legendárního světce a dílo geniálního stavitele

Přeměnou gotických prvků do barokní podoby vznikl spíše v Itálii a přes Rakousko se k nám přesunul na počátku 18. století stavební sloh, označovaný jako barokní gotika, který nemá v Evropě obdobu. V tomto slohu byl v letech 1719 až 1722 vystavěn kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře ve Žďáře nad Sázavou.

Poutní kostel na Zelené Hoře je unikátním uměleckým dílem a nepochybně nejosobitějším počinem geniálního českého architekta s italskými předky Jana Blažeje Santiniho-Aichla ve stylu barokní gotiky. Stavba se vymyká běžným dobovým uměleckým normám a představám. Vzájemný průnik složitých prostorových útvarů, dynamičnost stavební hmoty, popírající veškerou tíži zdiva, to vše svědčí o výjimečnosti této architektury.

Založení kostela souviselo s připravovaným blahořečením a svatořečením Jana Nepomuckého, poté, co byl v jeho hrobě v pražské katedrále sv. Víta nalezen jeho domnělý zázračně neporušený jazyk. Stavba byla zahájena v roce 1719 rozhodnutím opata žďárského cisterciáckého kláštera Václava Vejmluvy a vysvěcena pouhé dva roky poté.

Legenda a pravda

Jan Nepomucký, původně Jan z Pomuku, žil v době českého a římského krále Václava IV., syna Karla IV. Díky svému vzdělání a píli to dotáhl až na generálního vikáře. Vleklé spory mezi králem a arcibiskupem Janem z Jenštejna krutě zasáhly do Janova osudu. Když Jenštejn překazil Václavovy plány na vytvoření nového biskupství v západních Čechách, král se rozhodl neposlušné provinilce krutě ztrestat. Arcibiskup před královým hněvem uprchl, Jan z Pomuku a někteří další skončili na mučidlech. Jan mučení nepřežil – když jej katovi pomocníci svrhli z Karlova mostu do Vltavy, byl již mrtvý. Odkud se tedy vzala legenda o mučedníku Janovi? Rok po Janově smrti nastalo mimořádné sucho, což lidé považovali za boží trest. Navíc některé církevní kruhy ve snaze krále ještě více očernit začaly šířit zvěsti o Janově statečnosti. Prý jako zpovědník královny nevyzradil její zpovědní tajemství, a proto musel zemřít. Víra v nadpřirozené Janovy schopnosti byla dovršena nálezem domnělého světcova jazyka při otevření jeho hrobu po třech staletích, když z lebky vypadl kus načervenalé tkáně. Záhadu rozřešili vědci v roce 1973. Dokázali, že načervenalá tkáň není jazyk, nýbrž část mozku se sraženou krví.

 Symbolická pětka

Mystické aspekty dispozice stavby poutního kostela byly zmiňovány již v období jejího vzniku. Základem je kompozice pěticípé hvězdy (pěticípý půdorys, pět vchodů, pět oltářních výklenků, dvakrát pět kaplí kolem centrálního prostoru, pět hvězd a pět andělů na hlavním oltáři), symbol nejen pěti ran Kristových, ale také pěti písmen v latinské slově „tacui“ (mlčel jsem) a především pěti hvězd ve svatozáři mučedníka sv. Jana Nepomuckého, které se podle legendy objevily ve Vltavě po jeho utonutí.

V samém centru stavby, ve vrcholu kupole, se nalézá jazyk jako symbol Jana – mučedníka zpovědního tajemství. Objevuje se i ve tvaru lomených oken. Jejich zakomponování u lucernových kaplí nad vstupními vestibuly připomíná meč zasazený v pochvě. Podle legendy Jan nevyzradil zpovědní tajemství, jeho jazyk zůstal skryt v ústech právě jako meč v pochvě.

Hlavní oltář na východní straně je umístěn do vysoké arkády sahající až ke galerii druhého patra. Plastiky pěti andělů na hlavním oltáři a čtyři evangelisté jsou prací chrudimského sochaře Jana Pavla Čechpauera. Tři z andělů nesou zeměkouli ozdobenou pěti hvězdami (pěti tehdy známými kontinenty, na kterých bylo šířeno křesťanství. Na kouli stojí postava sv. Jana Nepomuckého od Řehoře Thenyho. Celá svatyně působí přes značnou mohutnost stěn dojmem lehkosti. Není zde třeba ornamentální výzdoby či velkolepých barokních fresek, idea je vyjádřena pouhým působením světla v prostoru.

Kostel je obklopen ambity ve tvaru deseticípé hvězdy, skýtajícími poutníkům ochranu před nepřízní počasí. Vztah deseticípé hvězdy (odkaz na desetibokou mariánskou studnici ve žďárském klášteře) a pěticípé hvězdy (symbol P. Marie) symbolizuje žďárskou cisterciáckou studnici, v jejíž hladině se odráží mariánská hvězda skrze sv. Jana Nepomuckého, který ctil P. Marii stejně jako opat Vejmluva, který nechal kostel vybudovat.

Areál poutního kostela sv. Jana Nepomuckého byl pro svou jedinečnost zařazen roku 1994 mezi památky zapsané do prestižního Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

 
Zámek Žďár nad Sázavou

	Kašna Panny Marie s Ježíškem Socha Panny Marie s Ježíškem zdobí kašnu na prvním nádvoří areálu zámku Dr. Kinského. Jde o práci pražského sochaře M. V. Jackla (1655-1738) před rokem 1705. Od téhož autora je dřevěná polychromovaná plastika sedící P. Marie s Ježíškem v nadživotní velikosti v chodbě prelatury z doby kolem roku 1706.
	Zvonice Zvonice bývalého cisterciáckého kláštera je renesanční stavba barokně upravená. Byla postavená v menší vzdálenosti od konventního kostela, prelatury a konventu. Tím splňovala prvotní podmínku o omezení používání zvonů v cisterciáckém řádu.
	Bazilika (dříve konventní kostel) Nanebeveztí Panny Marie V letech 1710-1722 byl původní gotický kostel přestavěn J. B. Santinim v duchu barokní gotiky. Jde o mistrovské včlenění barokního útvaru do gotického prostoru. V obou ramenech příčné lodi jsou vysuté empory se vzácnými barokními varhany. Sochařská výzdoba hlavního oltáře i oltáře P. Marie je připisována Řehoři Thenymu (1695-1759) a J. P. Čechpauerovi. Obraz hlavního oltáře je prací M. Willmana (1630-1706). Další dva oltáře mají obrazy od italského malíře Simona Gionima (asi 1655-?). V severní závěrové kapli jsou fragmenty pozdně gotických nástěnných maleb ze druhé pol. 15. století).
	Studniční kaple Tato kaple byla symbolem cisterciáckého kláštera, jehož názvem byl Fons Beatae Mariae Virginis (Studnice blažené P. Marie). V desetistěnné prostoře zaklenuté valenou klenbou je vlastní studna. Z kamenné obruby vystupuje železná kovaná konstrukce, na které stávala kamenná socha Studniční Panny Marie. Symbol této studny je i součástí dnešního znaku města.
	Santiniho expozice Výstavní expozice v přízemí budovy Konventu představuje nejslavnější epochu z dějin žďárského kláštera prostřednictvím osobností, které ji vytvořily. Nejslavnější dobou kláštera bylo období českého baroka. V této době řídil klášterní majetek opat Václav Vejmluva, který v roce 1706 pozval do Žďáru vynikajícího architekta české barokní gotiky Jana Blažeje Santiniho Aichla. Vedle již uvedených dvou jmen se v této expozici můžete seznámit také s dílem sochaře Řehoře Thenyho.
	Prelatura bývalého cisterciáckého kláštera Prelatura byla postavená byla kolem roku 1727. Projekt stavby vypracoval J. B. Santini. Severní trakt používala šlechtická akademie. V hlavním sále je na celé ploše klenby freska „Nebeská blaženost benediktinů a cisterciáků“ z roku 1734 od K. F. Töppera (1682-1738). Dnes je zde výjimečná expozice Muzea knihy.
	Barokní konírny (jízdárna) Barokní konírny byly součástí akademie pro vědy a umění jezdecké, zřízené pro šlechtickou mládež roku 1727. V interiéru koníren je klenba podoby hvězdné sítě ve dvou barevně odlišných vrstvách. Projekt této stavby vypracoval J. B. Santini. Dnes slouží jako obřadní síň.
	Galerie Kinských Tato galerie je součástí areálu od roku 2003 a je umístěna v bývalých stájích. Nyní zde můžete shlédnout výstavu s názvem Bůh, čest a vlast, která pojednává o historii rodu Kinských.

Část textu a vybrané fotografie čerpány z webu http://www.zdarns.cz/