Žehuň

Počátek obce

Spadá do období tzv. vnitřní kolonizace, která probíhala ve 12. století takřka ve všech zemích Evropy jako důsledek snahy co nejvíce rozšířit osevní plochy. Tato kolonizace vnitrozemských hvozdů vedla k zakládání nových vesnic a jejich osazování domácím lidem.

Název obce

Pozůstatky odstraňování lesů žehem se dochovaly v četných místních názvech, což dokazuje i název Žehuň. Kolonizace postupovala zpravidla při tocích řek, a to nejčastěji proti proudu. Nově vzniklé osady bývaly sídliště s nevelkým počtem osadníků. Tato prvá fáze kolonizace byla převážně dílem klášterů. Všechny tyto znaky odpovídají i vzniku naší obce.

Písemné zprávy o obci

Z první písemně doložené zprávy psané latinsky se dovídáme, že v roce 1137 postavili benediktýni z Opatovic nad Labem v Žehuni románský kostel. To dalo podnět ke vzniku naší obce. Učitel a komeniolog J.R. Vonka (1877-1964), který na přelomu 19. a 20. století působil na žehuňské škole, poslal v roce 1959 do zdejší školy výpisy ze Zemských desek. Týkaly se nejen založení žehuňského kostela a obce, ale uváděl i jména osob, které v daném čase v Žehuni žili. Jméno obce Žehuň vysvětloval i on tím, že první osadníci museli nejprve rozsáhlé lesy vyžehnout. V prvním latinsky psaném zápise se jméno obce uvádí jako Segun, pozdější písaři uváděli jména Zyhun, Zychun, Zahuna, Ziehunie, Ziehaun, Žehunie, Žegúň, Žehauň, Žehúň, Žehuň. Za války se obec jmenovala německy Schehun.

V době založení patřila ves benediktinskému opatovickému klášteru. Samostatným majetkem se stala po roce 1361, kdy opatovičtí Žehuň prodali. Nový majitel vystavěl tvrz a ten měl právo uvádět plebána ( to je podat novému faráři klíč od kostela a fary). J. R. Vonka se domníval, že tvrz stála v místě dnešní fary. Tato jeho domněnka však nebyla nikdy doložena. Četné vykopávky a provedený výzkum dávají neklamný důkaz o jiné tvrzi.

Žehuňský dvůr držel na počátku 14. století Aleš z Korců. Roku 1380 vládl nad Žehuní a celým katastrem Heřman z Choustníka. Z roku 1383 pochází zpráva, že Ctibor a Jan ze Žehuně uvedli plebána Jana z Loch místo kněze Vojslava. Další zpráva z roku 1393 říká, že Ctibor za Žehuně a Vávra Sema ze Žehuně uváděli faráře Petra po zemřelém Václavovi. Na sklonku 14. století se uvádí v Kolíně jméno kováře Vavřince ze Žehuně.

V letech 1415-27 se objevuje jméno Aleše a Vítka ze Žehuně, kteří přivěsili v roce 1415 své pečetě ke stížnostnímu listu ke kostnickému koncilu proti upálení Mistra Jana Husa. Za Vítka ze Žehuně je prvně v roce 1415 doložena tvrz, kterou dokládá průzkum. Tvrz zanikla mezi lety 1493 až 1499, kdy Žehuň patřila k hradišťskému panství. Tvrz patřila mezi nejzajímavější a nejlépe opevněné stavby toho druhu v Pocidliní.

Další písemné zprávy

Větší množství písemných zpráv o Žehuni se objevuje až od počátku 16. století, kdy jsou vedeny urbáře, gruntovní knihy, sirotčí registry, knihy smluv, hospodářské registry, úroční rejstříky a další. Z těchto materiálů, nejčastěji z Chlumce nad Cidlinou, Kolína, ale i ze Žiželic, se dovídáme kusé zprávy o Žehuni, jeho obyvatelích, rybníku, mlýnu, kostele nebo škole.

Protože na Chlumecku byly v minulosti dobré podmínky k chovu koní a rozvoji myslivosti, založil roku 1562 arcivévoda Ferdinand nad Žehuňským rybníkem oboru pro klisny a hříbata, převedené sem ze Sadské. Pro její zřízení byly třiceti poddaným odňaty louky za dlouhopolským hájem, které měli dosud pronajaty. Se zřízením obory zřejmě souvisel i další převod, uskutečněný téhož roku, který spočíval ve výměně luk jedenácti sedlákům ze Žehuně za jiné louky u Dlouhopolska. Před rokem 1564 čítala vesnice 12 usedlostí, 10 chalup a 1 domek.

Písemná zpráva z roku 1565 říká, že z komory královské poroučejí, aby „hejtman v Chlumci krčmáře Jana Doležala ze Žehouně v zlodějství přistiženého přísežným konšelům vydal, a ti k němu podle práva přikročili.“ Krčmář se přiznal, že okradl dobšického rychtáře a za to byl z panství vyhnán. Jiná zpráva z téhož roku sděluje, že Vaněk Lučka koupil v Žehuni od vrchnosti krčmu za 269 kop grošů českých.

V době pobělohorské roku 1629, kdy bylo v zemské desky zapsáno Chlumecko Janu Oktaviánu Vchynickému ze Vchynic, byli sečteni usedlí obyvatelé v osadách i veškeré pozemky. V Žehuni bylo 106 kop a 40 záhonů polí, 136 provazců luk, ladem ležely 24 kopy a 20 záhonů. V roce 1654 bylo v Žehuni podle berní rule 9 sedláků, 7 chalupníků, 1 domkář, 6 gruntů zbořených. Obnova hospodářského života po třicetileté válce pokračovala pomalu. Až v roce 1790 se uvádí v Žehuni 51 stavení.

Pohromy v obci

V letech 1805, 1838, 1841, 1843, 1846, 1853, 1856, 1871, 1872, 1880 se uvádí v Žehuni zvlášť malá úroda, hlad a drahota, v letech 1794, 1829, 1866 1890, 1894, 1903 velké požáry. Jiná léta poškozovaly Žehuň a okolí povodně. Strhávaly hráz, zaplavovaly domky a louky pod hrází. Bylo tomu tak zvláště v letech 1803, 1845, 1852, 1862, ale i v dalších letech. V roce 1845 se valilo přes hráz 45 cm vody a v roce 1862 byly vodami Cidliny strženy železniční mosty u Sán.

Rozvoj kultury

V poslední čtvrtině 19. století se v obci začal pozvolna rozvíjet kulturní a společenský život. Přispěly k tomu především škola, občanská a čtenářská beseda, jejíž začátek sahá do roku 1878, hasičský spolek, založený roku 1882 a od svého založení v roce 1919 také Sokol.


Kulturní památky, sochy a památníky

Státní památková péče zahrnula do své evidence kostel sv. Gotharda, kostnici, 3 sochy v průčelí kostela a pomník Jana Nepomuckého.

Kostel a kostnice

Když starý románský kostel, vybudovaný v roce 1137, sešel, byl zbořen a na jeho místě se v letech 1753-1762 postavil nový chrám sv. Gotharda. Tento kostel patří do uměleckého okruhu východočeského (hradeckého) pozdního baroka Františka Kermera. Kermerovo autorství v Žehuni je téměř nepochybné, ač není přímo doloženo, neboť architektura kostela velmi dobře zapadá do jeho tvorby: má charakteristické průčelí s pilastry kolem hlavního rivalitu (výstupek budovy před plochou průčelí) se segmentovým štítem vrcholícím atikou (nástavbou nad hlavní římsou, zakrývající střechu) s hranolovitou věží. Výtvarný dojem kostela doplňuje hřbitovní zeď z konce 18. století, zahrnující i nárožní hranolovitou kostnici, která je doloženým Kermerovým dílem let 1765-66. I zde v souboru kostela s věží (namísto zbořené zvonice), kostnice a hřbitovní zdi (a starší fary) osvědčil Kermer svou šťastnou invenci při budování působivého celku nenáročnými prostředky.

V letech 1792-98 se bourala dřevěná fara a stavěla se nová. Starý hřbitov, který se rozkládal kolem kostela, se přestal používat v roce 1925, kdy byl postaven nový na jižním okraji obce. Na začátku roku 2000 byl kostel vykraden. Z postranních barokních oltářů byly ukradeny hlavičky andělíčků a z hlavního oltáře sochy dvou velkých andělů. Památkáři odhadli způsobenou škodu na víc jak 900 000,- Kč.

Téhož roku v srpnu zmizely z dvou pilířů po stranách hřbitovní zdi dvě sochy sv. Donáta a sv. Floriána, které roku 1999 restauroval akademický sochař Miloslav Hájek z Horních Počernic. Zbylá socha sv. Linharta byla následně umístěna v kostele.

Sochy

Další památkou je socha sv. Jana Nepomuckého, stojící na parcela č.p. 725/1 v blízkosti školy a kostela, před domy č.p.44, 45 a 46. Protože původní socha z roku 1796 se brzy rozpadla, byla nahrazena roku 1832 novou, která stojí mezi dvěma lípami dodnes. Tuto sochu restauroval v roce 1997 rovněž sochař Miloslav Hájek.

Za zmínku stojí také boží muka, postavená na konci vesnice vpravo od silnice č. II/328 ve směru na Kolín. Kovový křížek na podstavci byl v osmdesátých letech vichřicí stržen, ale před několika lety ji nechal obecní úřad opravit a znovu postavit.

Pomník padlých, umístěný v roce 1921 na návsi, není sice chráněnou památkou, ale stal se symbolem naší státnosti.

Nedaleko usedlosti č.p.258 po prvé straně silnice na Městec Králové se objevil v nedávné době pískovcový křížek. Zřejmě ho nechal zhotovit majitel této usedlosti pan Jiří Svoboda.





        Křížek u silnice ke Kolínu



          Pomník sv. Jana Nepomuckého                            Pomník padlých

 

Fotografie a text  zveřejněny s laskavým souhlasem Jaromíra Černého.